Roman Černík - Kultura není pouhá nadstavba

29.09.2020

MgA. Mgr. Roman Černík
Vysokoškolský učitel, pedagog, divadelník, kulturní a ekologický aktivista.
Mám to štěstí, že se živím tím, co je zároveň mým koníčkem a láskou. Jsem přesvědčen, že cestou k přežití naší civilizace a kultury je koncept udržitelného života a občanské společnosti. Proto jsem členem Zelených. Jsem ženatý a mám dvě dospělé aktivní a akční děti. Žiju ve staré školní budově ve Vsi Touškově u Stoda. Za svůj povedený projekt považuji vznik kulturního prostoru Moving Station v bývalé nádražní budově v Plzni na Jižním předměstí.

Jsem kluk ze Sudet, narodil jsem se v Chebu. V Chebu na sídlišti jsem prožil pořádné klukovské dětství. Chebské dospívání bylo hodně určeno i bohatým kulturním životem na tamním gymnáziu a také těsným kontaktem s chebským divadlem a chebskou galerií. Po studiu učitelství (čeština a dějepis) jsem se přes peripetie na Sokolovsku dostal do Aše, tam jsem učil na řadě škol, byl jsem přímo u obnovení ašského gymnázia, které dodnes patří mezi kulturní a společenskou oporu života v nejzápadnějším koutě naší země. V Aši jsem také prožil Listopad a byl jsem součástí těsného porevolučního vedení města. Jenže hlavním lákadlem bylo další studium a otevřené hranice. Kromě studia pedagogiky a výchovné dramatiky jsem také studoval divadelní antropologii. Mám za sebou řadu zahraničních stáží a pobytů (Dánsko, Finsko, Polsko, Německo i Turecko). Od počátku milénia vyučuji v Plzni na pedagogické fakultě a k tomu přibyla v posledních letech i fakulta divadelní v Praze.

Kultura a politika, jak se to rýmuje?
I díky své životní cestě jsem zastáncem názoru, že právě vzdělání, vzdělávání a umění a tvůrčí činnost jsou kulturní základy, které umožňují udržet společnost živou a spolupracující. V mnoha konkrétních zkušenostech se mi v životě potvrdilo, že vzdělávání a umělecká činnost jsou stejně jako politika součástí toho jemného pojiva lidského společenství, kterým se udržují pohromadě i rozličné individuální lidské touhy, potřeby, ambice, ideály, touhy po poznávání a pravdě. Vzdělávání a umění (záměrně neříkám obecně kultura) otevírají lidem nové perspektivy, jsou prostorem pro kultivaci dialogu, ale také prostředkem k definování svobody. Protože jde o dialogické činnosti, otevírá se prostor pro sdílení a radosti ze sdílení spoluprožívání světa. Není divu, že to bývá terčem nejrůznějších ataků. Snaha ponížit člověka na jakéhosi biorobota, pouhou pracovní nebo kupní sílu podle mě vede k atomizaci společnosti, k nesnášenlivosti a závisti. Člověk jako jednotlivec je na světě jen krátce, ale jeho dílo, jeho činy a myšlenky pokračují v generacích. I proto si myslím, že podpora tohoto segmentu veřejné služby je pro politiku důležitá. Není to pouhá "nadstavba", "třešinka na dortu", něco co stojí až za dálnicemi, HDP a kanalizací, je to život sám, je to mentální prostředí našeho společenství.

Co může krajská samospráva
Kraj má nezastupitelnou možnost. Například zajistit, aby se pečovalo o památky a díla našich předků, aby se zpřístupňovaly a sdílely. Za velmi důležité také považuji přístupnost a možnost pro každého setkat se s uměním. Problémem naší společnosti je oddělování venkova a měst, a tady musí kraj pomoci. Budu podporovat všechny programy, které umožní všem dětem a dospívajícím setkat se s uměním v jeho rozličných formách. Stejně tak mám za to, že kraj může ovlivnit i kulturu dialogu třeba tím, že bude sám příkladem. Považuji za důležité vytvoření krajského média veřejné služby i programů umožňujících zdokonalovat se v porozumění světu informací pro lidi všech generací. Skoro se chce říct s Janem Husem, musíme žít pro pravdu. Ve světě tekutých ideologií a tržního přepočtu všeho na cokoli je to obzvlášť třeba. Umění a vzdělávání jsou naší šancí. Třeba i v tom, že budoucnost bude hodně cenit tvořivost a imaginaci a zodpovědnost i odvahu.